Ve své praxi denně narážím na traumata dospělých – z odpojení se od sebe sama. Všímáme si, kdy mají na sebe i na děti přehnané nároky (protože jen tak budou dost dobří či hodní).
Společně se pak učíme vnímat své tělo a to, jak se cítí, a podle toho si zvolit činnost, která povede k radosti a uvolnění, i když jde třeba „jen“ o vaření oběda. Činnost, která odpovídá potřebě maminky i potřebě dítěte.
Cílem není činnost jako taková, ale právě autenticita a napojení se na sebe navzájem. Cílem je blízkost, smích a prevence traumatu. Učíme se společně také upřímně komunikovat; vyjadřovat nahlas, jak nám je, nad čím přemýšlíme, co potřebujeme.
Dospělí by měli dětem umožnit pozorovat jejich uvažování, aniž by je zahlcovali. Učíme se nastavovat hranice sobě i dětem, pracovat společně a hledat momenty, kdy je nám spolu dobře. Pár minut denně vypadá jako málo, ale mnohdy to stačí.
Společně strávený čas v dialogu, se smíchem a pláčem, při práci, vnímám jako silný prostředek v prevenci traumatu a také jako cestu ke spokojenému životu.