O pozitivních účincích biouhlu na půdní vlastnosti se vědělo již v dávných kulturách před stovkami let. Největší a nejznámější oblasti, kde byly obdoby uhlu používány, se nacházejí v Jižní Americe, zejména v Brazílii, Ekvádoru a Peru. Existují však i v tropické Asii, a dokonce i na některých ostrovech Oceánie.
Takto vzniklé půdy nesou označení Terra preta (z portugalského černá země). Mají typickou černou barvu a jsou výrazně humózní. Při srovnání s jinými, běžně se zde vyskytujícími půdami, disponují některými překvapivě příznivými fyzikálními a agronomickými vlastnostmi.
Půdy deštného pralesa, i přes jeho bohatou biodiverzitu, podléhají velmi rychle degradaci, a protože se velmi rychle vyčerpávají, nejsou pro zemědělskou produkci zcela vhodné. Z důvodu této rychlé degradace se pak kácejí stále větší plochy pralesa, který je přeměňován na novou a novou zemědělskou půdu.
Jinak je tomu v oblastech výskytu Terra preta, kde došlo činností člověka k vytvoření černé humózní půdy s vysokým obsahem živin. Ta se po odlesnění nevyčerpala ani za mnoho let intenzivního hospodaření. S největší pravděpodobností za tajemstvím této trvalé úrodnosti stojí aplikace látek podobných biouhlu.
Tehdejší postupy tvorby Terra preta se bohužel do dnešní doby nedochovaly. Ovšem i v mírných zeměpisných šířkách se naši předkové zabývali výrobou určité formy biouhlu. Dělo se tak při klučení a vypalovaní lesa za účelem získání další půdy pro zemědělské využití. Cíleně vypalovali les specifickým způsobem, aby po něm zůstalo co nejvíce zuhelnatělé hmoty, kterou pak zapravili do půdy. Tato činnost se nazývala žďáření a byla ve své době regulérním řemeslem. Dodnes je sláva tohoto řemesla vtisknuta do jmen některých našich měst a vesnic. Řekli byste, že je jich u nás k nalezení bezmála třicet?